Toni Morrison přináší její projev.
© Nobelova Nadace. Foto: Boo Jonsson
Toni Morrisonová je řeč na Nobelovu Hostinu, 10. prosince, 1993
Vaše Veličenstva, Vaše Královské Výsosti, Dámy a Pánové,
jsem vstoupil do tohoto sálu příjemně straší tím, že ti, kdo vstoupili přede mnou. Že společnost Laureátů je skličující a příjemné, mezi jeho seznamy jsou jména osob, jejichž práce má z celé světy k dispozici. Zametání a specifičnost jejich umění mi někdy zlomily srdce odvahou a jasností jeho vize. Úžasná brilantnost, s jakou praktikovali své řemeslo, zpochybnila a živila moje vlastní. Můj dluh vůči nim soupeří s hlubokým, který dlužím švédské Akademii za to, že mě vybrala, abych se připojil k tomuto významnému absolventovi.
Brzy v říjnu umělec příteli nechala vzkaz, který jsem si na záznamník týdny a přehrávat v každé chvíli jen slyšet, třesoucí se radostí v hlase a víru v její slova. „Má drahá sestro,“ řekla, “ cena, která je vaše, je také naše a nemohla být umístěna do lepších rukou.“Duch jejího poselství s vydělaným optimismem a vznešenou důvěrou pro mě tento den znamená.
opustím však tuto halu s novým a mnohem příjemnějším strašením, než jaké jsem cítil při vstupu: to je společnost laureátů, která teprve přijde. Ti, kteří, i když mluvím, těží, prosévají a leští jazyky pro iluminace, o kterých se nikomu z nás ani nesnilo. Ale ať už si někdo z nich zajistí místo v tomto panteonu nebo ne, shromáždění těchto spisovatelů je nezaměnitelné a narůstající. Jejich hlasy objednat civilizací pryč a ještě být; propasti, ze které jejich představivost pohled bude nýt nás; oni neblikají, ani odvrátit.
To je proto, pamatuje na dárky z mých předchůdců, požehnání mé sestry, v radostném očekávání spisovatelů na to, že přijímám čest švédské Akademie udělal mě, a požádat, abyste sdílet to, co je pro mě okamžik milosti.