Existuje několik legend, který byl svědkem dvou světových válek a zaznamenávala dění po celém světě v té době. Jedním z nich byl srbský spisovatel a prozaik Ivo jeho děl (nee Ivan jeho děl), který vyhrál Nobelovu Cenu za Literaturu v roce 1961. Jugoslávský spisovatel, básník a spisovatel povídek zemřel 13. března 1975.
jak pozorujeme 45. výročí úmrtí spisovatele, zde se ohlédneme za několika zajímavými fakty o něm.
Ivo se narodil 9. října 1892 v Rakouskem okupované Bosně. Je aktivním členem několika organizací mládeže, Ivo byl zatčen Rakousko-uherské policie v obvinění z osnování atentátu na Arcivévodu Františka Ferdinanda v červnu 1914.
studium ukončil po skončení první světové války a v roce 1924 získal také titul Ph.D. Poté, co pracoval několik let jako diplomatický důstojník, byl Ivo jmenován velvyslancem Jugoslávie v Německu. Skončila však brzy poté, co do země vtrhli Němci.
Během druhé Světové Války, zůstal v podzemí v bytě u kamarádky a napsal některé z jeho nejvýznamnějších děl, včetně Na Drini ćuprija (Most na Drina).
Některé z jeho děl je literární vlivy zahrnuty Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Nietzsche, Franz Kafka, Thomas Mann, Victor Hugo, Guy de Maupassant, Joseph Conrad a Henrik Ibsen, mezi ostatními.
zatímco v říjnu 1961 mu švédská akademie udělila Nobelovu cenu za literaturu, pozdější dokumenty odhalily, že byl vybrán přes spisovatele jako JRR Tolkein, Robert Frost, John Steinbeck a EM Forster.
psal především o svém životě v Bosně pod osmanskou nadvládou. Bělehradský byt, kde strávil většinu posledních let, byl po jeho smrti přeměněn na muzeum.
zde je několik inspirativních slov od jediného laureáta Nobelovy ceny Jugoslávie, která byla navždy v našich srdcích:
zapomnětlivost uzdravuje všechno a píseň je nejkrásnější způsob zapomínání, protože v písni člověk cítí jen to, co miluje.
co může a nemusí být vždy, na konci se odevzdá něčemu, co musí být.
člověk by se neměl bát lidí. Nebojím se lidí, ale toho, co je v nich nelidské.
co nebolí – není život; co neprojde-není štěstí.
mezi strachem, že se něco stane, a nadějí, že se to ještě nestane, je mnohem více prostoru, než si člověk myslí. Na tom úzkém, tvrdém, holém a temném prostoru mnoho z nás tráví svůj život.
neexistuje žádné pravidlo bez vzpoury a spiknutí, i když neexistuje žádný majetek bez práce a starostí.
smutek je také druh obrany.
když nejsem zoufalý, jsem bezcenný.