vzpomínám si na den, kdy jsem se poprvé naučil jezdit na kole. Byl to děsivý, přesto zábavný zážitek. To můj děda mě učil a pomáhal mi, když jsem se zranil. Když jsem poprvé nasedl na kolo, neměl jsem tušení, co dělám, a téměř všechno se pokazilo. Řídítka byla dozadu, stejně jako moje helma. Děda mi řekl, ať si dám nohy na pedály a začnu šlapat. Také mi řekl, že se celou dobu bude držet zadní části kola, přesto to neudělal.
jakmile jsem se začal snažit vyrovnat, pustil se. Náhodou jsem se ohlédl, právě když pustil. Byl jsem k smrti vyděšený, že padnu a hurám. Když jsem se bál, moje mysl zmizela z prodeje, a chtěl jsem jen pryč. Zapomněl jsem, jak používat brzdy a spadl přímo z kola. Dědeček mě stále povzbuzoval, abych vstal a zkusil to znovu, a asi po 15 minutách jsem konečně přestal plakat,vstal a zkusil to znovu. Ze všech katastrof, které se staly, jsem si nemyslel, že by se mohlo něco pokazit, ale samozřejmě se to stalo.
jakmile jsem začal znovu prodávat, moje kalhoty se chytily do řetězu a já jsem spadl na obličej a narazil do nosu. Od té doby se to stalo, můj dědeček se rozhodl zavolat to den a zkusit to znovu druhý den ráno. Druhý den ráno jsem se probudil jasný a brzy, a velmi dychtivý, aby se pokusili jezdit na kole. Můj nos se cítil lépe, takže jsem nechtěl, že strach z pádu už. Tentokrát jsem měl chrániče kolen, loketní chrániče, zápěstí a samozřejmě helmu.
byl jsem připraven a připraven jít, když začalo pršet. Děda mi říkal, že je pořád“ OK “ jezdit, protože tak moc nepršelo. Když jsem začal znovu jezdit, zdálo se, že všechno jde dobře. Myslel jsem, že jsem zvládl umění jezdit na kole, a pak mi najednou zpod mě vyklouzla zadní pneumatika, když jsem se otáčel, a znovu, spadl jsem na zem, a začal plakat. Řekl jsem svému dědovi: „jsem beznadějný, protože nemůžu ani jezdit na kole! Co je špatně s
…