keynesiánská spotřeba byla založena na dvou hlavních hypotézách. Za prvé, mezní sklon ke spotřebě leží mezi 0 a 1. Za druhé, průměrný sklon ke spotřebě klesá s rostoucím příjmem. Časné empirické studie byly v souladu s těmito hypotézami. Po druhé světové válce však bylo pozorováno, že úspory nerostly s růstem příjmů. Keynesiánský model proto nedokázal vysvětlit fenomén spotřeby, a tak byla vyvinuta teorie intertemporální volby. Analýzu intertemporální volby představil John Rae v roce 1834 v „sociologické teorii kapitálu“. Později Eugen von Böhm-Bawerk v roce 1889 a Irving Fisher v roce 1930 vypracovali model. Několik dalších modelů založených na intertemporální volbě zahrnuje hypotézu životního cyklu navrženou Franco Modigliani a hypotézu trvalého příjmu navrženou Miltonem Friedmanem. Koncept Walrasovské rovnováhy může být také rozšířen tak, aby zahrnoval intertemporální volbu. Walrasianova analýza takové rovnováhy zavádí dva“ nové “ pojmy cen: ceny futures a spotové ceny.
Fisherův model mezičasové consumptionEdit
Irving Fisher vyvinul teorii intertemporální volby ve své knize Teorie zájmu (1930). Na rozdíl od Keynese, který v souvislosti spotřeba na současné příjmy, Fisherův model ukázal, jak racionální budoucna spotřebitelé zvolit spotřebu pro současnou a budoucí maximalizovat své celoživotní spokojenosti.
podle Fishera závisí netrpělivost jednotlivce na čtyřech charakteristikách jeho příjmového toku: velikost, časový tvar, složení a riziko. Kromě toho, předvídavost, sebekontrola, zvyk, očekávání život, a dědictví motiv (nebo starost o životy druhých) jsou pět osobních faktorů, které určují člověka je netrpělivost, která zase určuje jeho časové preference.
abychom pochopili volbu, kterou spotřebitel vykonává v různých časových obdobích, bereme spotřebu v jednom období jako složenou komoditu. Předpokládejme, že existuje jeden spotřebitel, N {\displaystyle N}
komodity a dvě období. Preference jsou dány U ( x 1 , x 2 ) {\displaystyle U(x_{1},x_{2})}
, kde x t = ( x t 1 , … ,x TN) {\displaystyle x_{t}=(x_{T1},\dots ,x_{TN})}
. Příjmy v období t {\displaystyle t}
níže t {\displaystyle Y_{t}}
. Úspory v období 1 Y 1 {\displaystyle S_{1}}
, výdaje v období t {\displaystyle t}
je C t {\displaystyle C_{t}}
a r {\displaystyle r}
je úroková sazba. Pokud člověk není schopen si půjčit proti budoucí příjmy v prvním období, pak je předmětem samostatné rozpočtové omezení v každém období: C 1 + Y 1 ≤ Y, 1 , {\displaystyle C_{1}+S_{1}\leq Y_{1},}
(1) C 2 ≤ Y 2 + Y 1 ( 1 + r ) . {\displaystyle C_{2}\leq Y_{2}+s_{1}(1+r).}
(2)
Na druhou stranu, pokud se takové půjčky je to možné, pak osoba, je předmětem jediného mezičasové rozpočtové omezení:
C 1 + C 2 1 + r = Y 1 + Y 2 1 + r . {\displaystyle C_{1}+{\frac {C_{2}}{1 + r}}=Y_{1}+{\frac {Y_{2}}{1 + r}}.}
(3)
levá strana zobrazuje současnou hodnotu výdajů a pravá strana zobrazuje současnou hodnotu příjmů. Vynásobením rovnice ( 1 + r ) {\displaystyle (1+r)}
by nám odpovídající budoucí hodnoty.
Teď má spotřebitel vybrat C 1 {\displaystyle C_{1}}
a C 2 {\displaystyle C_{2}}
tak k Maximalizaci U ( C 1 , C 2 ) {\displaystyle U(C_{1},C_{2})}
předmětem C 1 + C 2 / ( 1 + r ) = Y 1 + Y 2 / ( 1 + r ) . {\displaystyle C_{1}+C_{2}/(1+r)=Y_{1}+Y_ {2}/(1+r).}
spotřebitel může být čistý střadatel nebo čistý dlužník. Jestli je zpočátku na úrovni spotřeby, kde není ani čistý dlužník, ani čistý saver, nárůst příjmů může z něj čistý saver nebo čistý dlužník v závislosti na jeho preferencích. Zvýšení současných příjmů nebo budoucích příjmů zvýší současnou a budoucí spotřebu (motivy vyhlazování spotřeby).
nyní zvažte scénář, kdy se úrokové sazby zvýší. Pokud je spotřebitel čistým střadatelem, ušetří v běžném období více kvůli substitučnímu efektu a v běžném období spotřebuje více kvůli příjmovému efektu. Čistý efekt se tak stává nejednoznačným. Pokud je však spotřebitel čistým dlužníkem, bude mít v běžném období tendenci spotřebovávat méně kvůli substitučnímu účinku a příjmovému efektu, čímž se sníží jeho celková současná spotřeba.
Hypotézaeditovat
hypotéza životního cyklu je založena na následujícím modelu:
max U t = ∑ t U ( C t ) ( 1 + δ ) − t {\displaystyle \max U_{t}=\sum _{t}U(C_{t})(1+\delta )^{-t}}
předmětem
∑ t C t ( 1 + r ) − t = ∑ t Y t ( 1 + r ) − t + W 0 , {\displaystyle \sum _{t}C_{t}(1+r)^{-t}=\sum _{t}Y_{t}(1+r)^{-t}+W_{0},}
kde
U(Ct) je spokojenost obdržel od spotřeby v časovém období t, Ct je úroveň spotřeby v čase t, Yt je příjem v čase t, δ je míra času preference (míra individuální preference mezi současnou a budoucí činností), W0 je počáteční úroveň aktiv produkujících příjmy.
Typicky, člověk je MPC (mezní sklon ke spotřebě) je poměrně vysoká v průběhu mladé dospělosti, se snižuje během středního věku let, a zvyšuje, když člověk je v blízkosti nebo v důchodu. Model hypotézy životního cyklu(LCH) definuje individuální chování jako pokus o vyhlazení vzorců spotřeby po celý život poněkud nezávislých na současných úrovních příjmu. Tento model státy, které brzy v životě výdaje na spotřebu mohou velmi dobře překročit příjem jako jednotlivec může být dělat velké nákupy spojené s nákupem nového domova, od rodiny a začátek kariéry. V této fázi života si jednotlivec půjčí z budoucnosti na podporu těchto výdajových potřeb. V polovině života však tyto výdaje vzory začínají na úrovni off a jsou podporovány nebo snad překročena o zvýšení příjmů.V této fázi jedinec splácí minulé výpůjčky a začíná šetřit pro její nebo jeho odchodu do důchodu.Po odchodu do důchodu, výdaje na spotřebu mohou začít klesat, ale příjem obvykle dramaticky klesá. V této fázi života, jednotlivec dis-šetří nebo žije z minulých úspor až do smrti.
Friedman stálý příjem hypothesisEdit
Po Druhé Světové Válce, to bylo si všiml, že model, v němž se aktuální spotřeba byla jen funkce současného příjmu jasně bylo příliš zjednodušující. Nedokázala vysvětlit skutečnost, že dlouhodobý průměrný sklon ke spotřebě se zdál být zhruba konstantní, přestože mezní sklon ke spotřebě byl mnohem nižší. Hypotéza trvalého příjmu Miltona Friedmana je tedy jedním z modelů, které se snaží vysvětlit tento zjevný rozpor.
podle hypotézy trvalého příjmu je trvalá spotřeba, CP, úměrná trvalému příjmu, YP. Trvalý příjem je subjektivní představa pravděpodobného průměrného budoucího příjmu. Trvalá spotřeba je podobný pojem spotřeby.
skutečná spotřeba, C a skutečný příjem, Y, se skládají z těchto stálých složek plus neočekávaných přechodných složek, CT a YT:
CPt =ß2YPt Ct = CPt + CTt Yt = YPt + YTt